Stojím na nádraží a hledám člověka, který by mi snad mohl pomoci s mou prací, která je pro mne velice důležitá. Rozhlížím se po lidech, ale stále nenacházím toho, koho potřebuji.
Až po několika minutách si všímám muže, který sedí na lavičce. To je ON! To je ten, koho právě potřebuji.
Na sobě má špinavou bundu a kalhoty, vedle sebe položenou igelitku a berli. Co v té igelitce asi má?
S radostí, ale i s malou dušičkou v těle přistupuji k tomuto člověku.
"Ehm ... dobrý den," pozdravím.
Muž zvedne tázavě hlavu.
"Víte, potřebovala bych udělat práci, takový malý rozhovor, do školy, a vy jste ten pravý, kdo mi s tím může pomoci. Nevadilo by vám, kdybych vám položila pár otázek?"
Pán je chvíli ohromen, ale pak přikývne.
V duchu jásám.
Pobídnu ho, aby se zvedl a odebereme se směrem k restaurac
Začínáme s rozhovorem ...
Jak jste se dostal na ulici? A jak dlouho už jste bez domova?
To bylo velmi jednoduchý. S mojí manželkou jsme se rozvedli a ona mě vyhodila. A jelikož ten barák byl její, neměl jsem nárok na žádný vyplacení.
Pak jsem měl jeden čas pronajatou místnost od nějakýho podnikatele, myslím, že se menoval Novák, kterýmu jsem platil 1500 měsíčně. Jenže ten neplatil daně a tak z toho nic nebylo.
Skončil jsem venku.
Už je to moje čtvrtá zima.
Jako co jste pracoval? Hledáte si teď nějakou práci?
Děvenko, já už jsem dost dlouhá léta v důchodu. Jsem vyučený jako malíř pokojů. Copak dědek, jako já, může ještě pracovat? Vždyť ani chodit pořádně nemůžu. Prodělal jsem tři infarkty, první mě skolil v jednačtyřiceti, mám amputovaný palec na noze, bajpaz na srdci a v noze. Vždyť už v tomto stavu nemůžu nic dělat.
Mezitím nám přinesou pití. Já srkám colu, pan Otakar, jak se mi představí, si objednává kafe a malé pivo.
Berete alespoň nějaké peníze?
To se ví, beru důchod. Ale s šesti tisíci ... jak s tím může člověk vystačit?
Koukám udiveně.
No moc se nedivte. To víte, když jsem pracoval jako malíř pokojů, plat byl malý, většinou jsme si museli vydělávat na melouchách.
Mezi řečí se dozvídám, že Otovi je 63 let. Narodil se v Praze, do našeho města se dostal díky svému kamarádovi.
A co rodina? Máte nějaké děti, vídáte se? Ví vůbec, že jste bez domova?
Děti mám, ale už dospělí. Dceru jsem viděl naposledy před dvěma roky, kdy mi přivezla ukázat vnučku, která se jí narodila. A jestli věděj, že jsem na ulici a žiju tak, jak žiju? Kdepak. Mají svůj život a já jim nechci přidělávat zbytečné starosti. Každej se s tím musí poprat sám.
Možná si teď říkáte, že si život na ulici nedokážete představit, ale on si na to člověk hodně rychle zvykne.
A co zima? Vždyť vám musí vadit!
Kdepak. Na noc chodím do noclehárny, kterou tady máte. A tam je to docela dobrý. Vždycky se tam strašně těším. Otvíraj v půl devátý, budíček máme v šest. Je nás tam asi dvacet. Můžeme se tam vysprchovat, najíst, oblíknout se. Ale někdy je problém sehnat oblečení, který vám padne. Buď je to tákhle velký a nebo zas tákhle malý v pase.
Tento útulek otevřeli teprve loni. Kde jste trávil noci, když jste možnost, pořádně se vypsat, neměl?
No, nejdřív jsme spali s kamarády tady na nádraží, nebo rovnou ve vlakách, ale odsaď nás vyhazovali městský policajti, tak jsem se museli uchýlit ven a spali u takovejch velkejch větrákách, kde foukal vlažnej vzduch. Tam to celkem šlo, i když jste na sobě měli třícentimetrovou vrstvu sněhu.
Až útulek zavřou, tak bych chtěl někam do ubytovny, ale tady je to všechno děsně drahý. Na měsíc chtěj nějakejch
To máte pravdu. S penězi je to dnes dost blbý. A vycházíte s těmi, co jsou s vámi na ulici?
Ale jo, všichni jsme nějak tak kamarádi. Když nemám jídlo já, vždycky se rozdělí a já jim pak taky, když mám, dám. Jo, jo, někdy se najde takový blbec, s kterým není řeč, a ten se pak musí zklidnit, ale jinak to jde.
Už se dostáváme nakonec. Ještě bych se chtěla zeptat, jak berete lidi, kteří na vás koukají jako na bezdomovce. Vadí vám to?
Ze začátku mi to vadilo, ale teď už jsem si na to zvyk. Jak už jsem řek, člověk si zvykne na všechno. Já je prostě ignoruju a vůbec to neřeším.
A pamatujete si, kdy jste byl naposledy na dovolené?
Tak to bude taky pár let. Takovej deset určitě. To bylo, ještě když jsem byl s manželkou. Byli jsme tady v Čechách. Ale v létě vždycky někam s klukama vyrazíme. Byli jsme už na Mácháči, spali v lese pod šiřákem a byla to paráda.
Zrovna nedávno se mi chlubila známá, že byla na dovolené v Karibiku. Prý nikoho nemohla sehnat sebou, a tak s ní jel placený společník.
Poslední otázka. Co jste si koupil v nedávné době za věc, která vám udělala největší radost?
Otakar chvíli přemýšlí.
V poslední době ... hm, nic konkrétního. Vlastně vůbec nic. Všechno, co potřebuju, dostanu v útulku. Z toho mám snad největší radost. Že existuje alespoň jedno místo, odkaď mě měšťáci nevyhodí.
Dopiji kolu, a než zaplatím za nás za oba, zeptám se ho, jestli nechce ještě něco k jídlo.
"Jsi hodná, děvenko, ale nic nechci. Já mám jídla dost. My s kamarády si dáme párek s chlebem," odpovídá a ukazuje na igelitku, kterou si položil vedle sebe na židli. Až teď dostávám odpověď na mojí v duchu položenou otázku. Co se ukrývalo celou tu dobu v tašce?
Zvedám se od stolu. Otakar má před sebou ještě celé nedopité pivo.
"Mockrát vám děkuji," podávám mu ruku na rozloučenou a chystám se odejít.
"I já děkuju, alespoň jsem si mohl popovídat. Třeba se zas někdy potkáme." Galantně se zvedne a pevně mi stiskne ruku.
Odcházím z nádraží a na jazyku mám motto od F.M.Dostojevského.
"Kdo nemá peněz, je chudý. Kdo nemá přátel, je chudší. Ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě.
A já mohu říci, že sice člověk, s kterým jsem se právě setkala chudý je, ale nejchudší nikdy nebude.
.
_______________________________________________________________________
A ve škole? Nic zajímavého, jen si kamarádka přilepila prsty vteřiňákem :D